Číslo - Kapitola 2 - Bar

9. září 2011 v 14:36 | Ururu




Zmáčknu kliku a vejdu. Až příliš pozdě si uvědomím, že na kovové části dveří, jako na té klice, byl nějakej hnus a ten mám teď na ruce. Druhou rukou sáhnu do kapsy pro kapesník. Utřu tu odpornost, jejíž původ radši nebudu zkoumat, a zámířím po schodech dolů. Už na ulici jsem slyšel ten randál, ale teď jsem si stoprocentně jistý, že je to stále ta stejná dorostenecká rocková skupina. Scházím po schodišti a naslouchám slovům písně. Jestli se to písní dá nazvat. Asi sedmnáctiletý kluk s vlasy alespoň po lopatky skáče po malém pódiu jako šílenec a mává hlavou, jako v epileptickém záchvatu. Přitom do mikrofonu křičí něco o morfiu, pivu a spodním prádle. Ach, ta dnešní mládež.

Více pozornosti mu nevěnuji a zamířím přímo k mému místu u baru. Mám docela štěstí, že jsou otevřená okna, jinak bych přes ten kouř z cigaret ani neviděl na cestu. Asi větrají kvůli těm dětem, co tu hrají. Barman Harry měl děti vždycky rád. Tak rád, že za to sedm let seděl v base.

Vrhnu ještě jeden poslední pohled k pódiu a přemítám, kde Harry ty kluky vzal a jestli něco neplánuje. Dospěju, ale k závěru, že by to nezkoušel, když jsem tu já. Jsem tu každý čtvrtek. Jako dneska. A občas, když něco potřebuju zjistit, tak se taky stavím na jedno.

Na svém místečku se opřu o bar a čekám, až si mě Harry nebo Lizzie všimnou. Lizzie je servírka a taky trochu holka pro všechno. Ale má příšerně zkažený zuby, což je docela mínus, protože má hezkou tvář. Mohla to v životě dotáhnout dál než na barmanku, ale narodila se ve špatné rodině. V Harryho rodině. Ale ne přímo, je to jeho sestřenice.

Už se porozhlížím, že bych někde splašil nějakou židli, když se ke mně přichomítne nějaká mladá slečna s dlouhým výstřihem a krátkou sukní. Asi je nová, protože to na mě začne zkoušet se svým: "Zdravím, fešáku." Než ji ale stihnu zarazit nebo jí poradit, aby se lépe oblékla, přiletí k ní podobně oblečená, ale mně známá osoba se zástěrou. Vycení své černé zuby. Nebýt zvyklej, leknu se.

"U toho nic nepořídíš." Hodí ozubený usměv po první dívce a rusovláska trochu ucouvne. Lizzie si z toho nic nedělá. Je zvyklá. Říká, že má zuby, jako perličky. Co na tom, že jsou to černé perly? O to jsou přece vzácnější!

Být tou červenovlasou holkou, asi bych po zjištění neúspěchu odešel a hledal si jiné zájemce, ale ona se, svým vlezlým vysokým hláskem, zeptala: "A proč?" A ještě to slovo protáhla a mrkla na mě, jako by si myslela, že změním názor. Asi se jí nezbavím jinak, než přistoupením na její hru.

Usměju se a přikloním k jejímu oušku. "To je tajemství." Pošeptám s prstem před ústy a zvolím tón hlasu, o kterém si myslím, že je svůdný. Zabralo to. Zachichotala se, jako malá a odběhla. Vyhrál jsem. Jak prosté vítězství!

Lizzie se pobaveně ušklíbla. Zašmátrala v kapse zástěry a podala mi klíče. Jsem tak předvídatelnej nebo ona tak chytrá? Těžko říct. Asi ani jedno. Prostě našla klíče a věděla, že jsou moje, tak mi je vrátila. Ale ona chytrá je. Vážně.

"Dík." Řeknu. Postavím se rovně a chystám se k odchodu. Lizzie se na mě ublíženě koukne.

"Nic si nedáš?" Zeptá se s očekáváním. Asi potřebuje zvýšit obrat, aby dostala prémie, nebo tak něco.

"Nemám prachy." Zakroutím hlavou. Rozloučím se a opustím podnik. Než za sebou zavřu dveře, ohlédnu se po mladících poskakujících po pódiu. Mám takový špatný pocit, ale nedokážu si ho blíž vysvětlit. Zamyslel jsem se nad tím a ani jsem si nevšiml malinké Asiatky, která kolem mě procházela do baru. Když jsem odtrhl pohled od pódia, narazili jsme do sebe a ona si málem hačla na zem.

"Jéj, pardon." Usměje se na mě. "Já si vás nevšimla!"

Vypadá tak na dvacet, ale je opravdu malá. Asi o dvě hlavy menší než já. A navíc takový vyžlátko. Nemůžu si ale nevšimnout, že tak trochu září. Alespoň do té tmy tady kolem. Má barevné oblečení, všude připevněné odznáčky s kreslenýma postavičkama a japončíkama, na hlavě podivnou hučku s ušima, kolem krku obrovský sluchátka. Prostě zjev.

"Jste fakt v pohodě?" Dívá se vážně starostlivě. Divná holka. Já se při nárazu ani jsem se nehnul a ona sebou, podle Newtonova Zákonu akce a reakce, málem pleskla o zem. Kývnu hlavou v souhlasu. Už je toho na mě dneska moc, ani bych nestlouk pár kloudných slov.

"Tak to je fajn." Krátce mě obejme, řekne: "Mějte se!" a vletí do baru.

Divná holka. Objala mě. Aniž bychom se znali, nebo nás něco spojovalo. Prostě jen tak. Divná holka.

Už jsem o těchto přítulných lidech něco slyšel. Ale tahle divná holka byla jako příklad z učebnice. Můj kamarád koroner jednoho z těchto tvorů znal. Tuším, že si říkají Otaku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama