Číslo - Kapitola 3 - Do práce se Stanem

16. září 2011 v 19:38 | Ururu





Otevřu oči. Včera se stala vražda, musím ji vyšetřit - skvělé myšlenky po ránu, že? Posadím se a porozhlédnu se po svém bytě. Jedinou oddělenou místností je tu koupelna. A taky záchod. Jinak mám kuchyni, obývák, ložnici a kdo ví, co ještě v jednom malém pokoji.
Budík začal vylučovat odporný zvuk. Proč si ho musím natahovat, když se stejně vzbudím dřív? Tohle je k zbláznění! Ale asi bych měl spíš jít do práce, než se rozčilovat nad budíkem. Vstanu a vykonám každodenní denní rituál. Tedy: koupelna, obléct, koupelna, hledání klíčů, odchod.
Všechno udělám jen na rychlo, protože spěchám. Jsem tak trochu na útěku před Stanem. Stan je koroner, co jsem ho potkal u včerejšího případu. Pravidelně se mě ráno snaží svézt do práce, abychom si mohli povídat. Ale já nechci. To, že se nerad bavím s lidmi, ví. A proto mě takhle otravuje.
Po cestě se zastavím v sámošce a koupím si loupák, máslo a hrušku. Kafe si udělám v práci. Zadarmo.
Prodavačka se tváří, jako bych jí ublížil. Asi vstala špatnou nohou z postele, nebo se jí jen nechtělo vstávat. No, to se nedivím. Taky bych nechtěl z domů do práce táhnout půl tuny tuku.
No, co? Stejně jsem jí to neřekl, tak si můžu být hnusnej, jak chci!
Vyjdu na ulici a zjistím, že jsem si zapomněl tašku. No a musím se vrátit!
Sotva dojdu k domu, ve kterém mám byt, unikne mi tiché zasténání. A není to kvůli mým bolavým zádům. Před domem stojí stříbrná dodávka. Vypadá stejně jako ta Stanova. A co je na tom nejhorší? Ona JE Stanova! Sakra!
Rozhlédnu se kolem. Možná mám naději dostat se do domu tak, aby mě neviděl. Pozdě. Zrovna vystoupil z auta a zamával na mě. Zatracenej mrkvožrout!
"Dobré ráno, Jane!" Zavolá na mě a já už se mu nevyhnu. Utíkat se mi nechce. Ranní rozcvička je parketa tady Mrkvožrouta zdravě žiju a ne moje. Nasadím nejotrávenější výraz, který umím a jdu k němu. Zdravit ho nebudu. Třeba ho jednou tak dožeru, že mě přestane otravovat.
"Ty se zase tváříš!" Zasměje se. Ta vytrvalost mě vážně dostává. "Co si to neseš?"
Kývne hlavou k mojí pravé ruce a já se podívám stejným směrem. Ne, že bych nevěděl, co držím, ale je to nějak … lidské, řekl bych. Stejně tak, jako to, že on vlastně ví, co držím. Igelitka je průhledná.
"To seš slepej?" Utrhnu se na něj. Nejsem zlej, ani být nechci. To on je zlej. Nutí mě být zlej.
"Ty jsi ale netykavka!" Zvolá a na tváři má posměšný škleb. To bylo fakt vtipný! Jo, sarkasmus. Zakroutím očima a jdu směrem k domu. Stan na mě hodí nechápavý pohled a tak cestou utrousím slovo: "Taška." On pochopí a zamumlá něco, jako že počká a ať si pohnu. A já se hnu. Proletím kolem domovnice, která zrovna vylezla na pavlač, a využiju toho, že je ještě rozespalá a nemůže mi pokládat bezvýznamné otázky, vykládat mi, co jsou zač ti z druhýho patra, a zdržovat mě.
Odemknu dveře do bytu, lapnu tašku a běžím zase dolů.
"To jsou ale fofry, pane Detektiv! Ani pozdravit to neumí!" Postěžuje si, když běžím kolem. Ta mi zase večer bude vykládat o vychování! Zkejsnu u ní na půl hodiny a dozvím se akorát, jakej mám horoskop. Bože!
"To byla opravdu rychlost!" Ocení Stan můj rekord v běhu, když otevřu dveře auta. Jak dálkový, tak rychlostní. Sednu na sedadlo spolujezdce a on nastartuje. Neodpovím. On si zvykl a tak ze mě nic netahá. Myslím, že mu to vyhovuje, on má vyřídilku jak paní Bonnetová - moje domovnice, zato já mlčím. Pokud něco nepotřebuju, to si klidně řeknu.
Prostory auta vypadají stejně, jako obvykle. Přede mnou je dole na skle přilepená fotka tří dětí. Stanových dětí. A na palubce na protiskluzové podložce leží plastová krabička s nějakou oranžovou sra… ehm… hustou tekutinou, abych byl slušný. Chvíli na to koukám a nevnímám Stanovo žvatlání, jak jeho nejmladší dcera, Alexandra, udělala hačí na nočníček úplně sama. Sentimentální týpek, tenhle doktor mrtvol.
"Co to je?" Ukážu na krabičku. Otázka moc inteligentně nezněla, ale určitě si zaslouží odpověď. Přece jen je to otázka od někoho, kdo mluvení nesnáší. Stan na chvíli odtrhne oči od vozovky a podívá se, kam ukazuju.
"Dušená mrkev, můj oběd." Odpoví. Vždyť jsem to říkal! Normální Mrkvožrout je to!
"Alex už brzo řekne první slovíčka! Tak moc bych si přál, aby její první slovo bylo táta! Ale Joana by pak byla možná smutná, kdyby neřekla má…" Vypnout sluchové ústrojí, nařídím svému mozku a on ochotně poslechne. Tohle bude dlouhá cesta. Mohl bych si probrat, co se vlastně stalo včera.
Bylo to vážně nechutné, ale neviděl jsem to poprvé. Jestli byl pachatel stejný, jako tenkrát, můžu si být jistý, že oběť byla člověk. I když jediné, co mělo nějaký určitý tvar, byly jen kosti. Myslím, že jsem zahlédl i jeden prst, ale nejsem si tím úplně jistý. Dveře. To bylo zvláštní. Vchodové dveře do domu byly v pořádku, ale dveře do pokoje s obětí byly na třísky. Takže se nedá zjistit, jestli oběť pachatele znala. Navíc všechen nábytek v místnosti byl v pořádku. Až na zrcadla. O tom jsem si udělal poznámku. Když jsem odcházel, všiml jsem si, že všechna zrcadla po cestě do pokoje a v pokoji jsou rozbitá. A pak tu bylo TO. TO, co nedokážu popsat. Ale jsem si jistý, že TO, tam bylo.
"… Jane? Haló! Jane, slyšíš mě?" Mrkváč Hipízák mi mává rukou před očima. Auto stojí. Před námi je nemalá, nevelká budova policie.
"Už vnímáš? Zase si se tak hluboce zamyslel." Ve tváři má mírně ustaraný výraz. Zase. Povzdechnu si. On je prostě blbeček.
"Filozofoval jsi o existenci světa?" Zeptá se s úsměvem. Vezme si svou obědovou sra… dušenou mrkev a vesele si vyrazí k fízlárně - jak říkám svému pracovišti. A dokonce se tam těší! Vylezu z auta, zabouchnu dveře. Dočkám se komentáře: "Nemlátit!" jak to má Zelenina Mrtvolná nacvičeno na své starší děti. Znovu otočím oči směrem k Pánu Bohu. Jestli tam teda je…
Jsem si jistý, že tentokrát se ten případ vyřeší. Já ho vyřeším. Musím.
"Jane, tady máš podrobnosti k tomu včerejšímu případu!" Bez varování po mně hodí flashku.
"Au." Mnu si čelo. Nedával jsem pozor a on mě trefil. Blbeček Antimasožroutskej!
"Jejda. Promiň." Omluvně se usměje a rozloučí se. Vydává se do své říše mrtvých, zatímco já pokračuju do jámy lvové. Vlastně do detektivního oddělení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hana hana | 24. září 2011 v 12:31 | Reagovat

Dobrý, ta zelenina mrtvolná je zajímavá, ale na lidskou marmeládu z prvního dílu určitě nemá. Dobrej příběh, ale díly by mohly být delší. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama