Číslo - Kapitola 4 - Gestikulace

23. září 2011 v 22:58 | Ururu


Čtvrtá kapitola je velice velice krátká a vychází dost pozdě, ale tenhle týden a hlavně tenhle den byl docela divoký, atak se to pokusím vynahradit kapitolou pátou, ve které se konečně něco stane.
_______________________________________________________________________________
Jsem dobrý detektiv, to ano. Jenže vlastní kancelář, na to nárok zřejmě nemám. Kdybych ji měl, tu kancelář, měl bych klid! Ale takhle se musím setkat a koexistovat se spoustou otravných existencí. Co existencí! Lidí! Fuj lidi!
Vejdu do chodby vedoucí k mému oddělení a svůj pracovní čip přitisknu ke snímači, aby se vědělo, že jsem přišel do práce. Vrátnice je prázdná. Žádný otrava u okénka nevysedává a nepožaduje, abych ho zdravil. Pokračuji chodbou stále rovně a rozjímám nad zbytečností těchto čipů, protože mou přítomnost mi bude moct, kdokoliv ze spolupracovníků, kdykoliv doložit. Dále ale docházím k úsudku, že lidem se nedá věřit a takhle je to jednoduší. Docházím tedy k závěru, že tyto čipy tak zbytečné nejsou, ale stále jsou strašně otravné. Dají se totiž velmi snadno ztratit. Z dálky mě osloví, ne, zařve na mě hluboký ženský hlas, který zasáhne mé sluchové ústrojí, jako Diúv blesk.
"Dobré ránečko, pane Detektive." Zvolá, a já jsem nucen se otočit, protože vím, že utéct nemůžu, navíc by to bylo zbabělé, i když jde o strašidlo takového ražení. Předstírat, že jsem neslyšel, no, to by bylo velmi nesnadné. Otočím se na Zombie, která se ke mně řítí a zatvářím se tak příjemně, jak jen v této chvíli dokážu. Asi se mi to moc nedaří, protože jsem byl dotázán, zdali mě něco nebolí. Ne, nebolí - naznačím nesouhlasným gestem vykonaným hlavou pohybem vpravo, vlevo, vpravo.
"Dobrý den, paní Wrightová." Odpovím slušně na souhlas a snažím se moc nedýchat ten mrtvolný odér, co se kolem ní rozléhá. Zombie se zachichotá. Její hlas přitom málem vysklí okenní tabulky v celé chodbě. No možná to byla jen má představivost, ale třeba se to jednou stane. Nebo ji prostě jen nesnáším, jako jiné lidi.
"Ještě slečna." Pronese hlasem, který by se zřejmě hodil k nějaké koketní obryni. I když SLEČNA Wrightová je docela malá. Malá, hubená, vrásčitá, pětačtyřicetiletá žena, která si myslí, že když je stále ještě SLEČNA, je to něco obdivuhodného nebo dokonce úctyhodného. No jo, blondýna.
"Máte nový případ, viďte?" Vyzvídá. Pomlouvá s vrátnou, nic jí neunikne. Všechny ženský jsou stejný, to mi věřte!
"Ano." Odpovím stroze. Ještě jsem neviděl zprávu lékaře, takže nemohu vyvozovat žádné závěry. Jdeme chodbou kolem několika dveří, za nimiž sídlí ti šťastlivci, co mají své kanceláře sami pro sebe. Ale většina z nich tam spíše sádlí. Přesně jako ten policista u případu včera v noci. Zrychlím krok a Zombie Wrightová musí popobíhat, aby mě stíhala. Už jsem zmínil, proč jí říkám zombie? Ne? No ona má tak vrásčitý obličej, že jako zombie vypadá. A hlavně používá takovou spoustu parfémů, že i jako Zombie smrdí. Jako Zombie, co stovky let ležela pod zemí.
"A už znáte jméno oběti? Slyšela jsem, že se to stalo u toho pána, co má syna delikventa. U toho… jak se jenom jmenoval? Něco jako Holmban… nebo Holman?" Nechal jsem ji rozjímat a vklouzl jsem do dveří kanceláře SDÍLENÉ se třemi dalšími detektivy a mým šéfem, vyučeným automechanikem. Ironie, co?
K mé smůle se tu již tři čtvrtiny mých společníků nachází a jejich pohledy strženy mým směrem hned po tom, co jsem sem vpadl a rychle zabouchl dveře. Kývnu hlavou na pozdrav a všichni se vrátí k předešlé činnosti.
Na mém stole zahlédnu ošklivou modrou složku. Zpráva. Zpráva od Stana. O oběti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hana hana | 24. září 2011 v 12:37 | Reagovat

To jsi toho nemohla napsat víc, teď budu muset čekat týden na další díl. :-(

2 Ryuu-chan Ryuu-chan | Web | 24. září 2011 v 23:07 | Reagovat

skoda ze je to take kratke ale aspon som si oddychla popritom :)) teraz uz len cakat co bude dalej :DD inak je to uzasne ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama