Prolog

5. září 2011 v 23:19 | Hikki


"O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností."


"Ahoj, Nami!" ozval se hlas z reproduktoru.
"Ahoj!" Řekla dívka, usmála se a uvolnila. Rozhovory s Tamakim, i když jen přes internet, byly vždycky něco speciálního. I když každý bydlel na jiné straně Japonska, volali si každý den a Nami byla za to moc ráda. Měla Tamakiho moc ráda a byl pro ni vždycky něco víc než kamarád. Ona bydlela v Tokyu a Tamaki v Akitě. Nikdy se neviděli. Jejich seznámení proběhlo na webové stránce fóra kde oba protestovali proti diskriminaci Mangy. Na osobní styk nedošlo, ale Tamaki s rozhodností plánoval že si za ní co nejdřív dojede.
"Jak se máš?" Usmál se Tamaki.
"Ale fajn... jenom jsi mi tady chyběl."
"Vážně?" Tamaki se jenom zakřenil. "No hned se k tobě vrátím. Rodiče zase otravují že mám zajít s odpadky."
"Ok." řekla laicky Nami. "Vrať se brzo."
"Rozkaz šéfe," usmál se.

Tamaki sebral pytel s odpadky, přehodil si ho přes rameno, obul se a balancujíc na jedné noze si loktem otevřel dveře. Vyběhl na ulici a zabouchl nohou.
"NEMLAŤ UŽ S TĚMA DVEŘMA!" zakřičel otec přes dveře na Tamakiho.
"Jasně, jasně..." zabručel Tamaki. Rozhlédl se po ulici a přešel na druhou stranu. Vyhodil pytle s odpadky do popelnice a roztrhl přitom o roh popelnice cíp pytle. Trocha mazlavé břečky se mu vylila na nohu. "Co to sakra...!" zaklel Tamaki, ale nestihl větu dokončit. Záře světel auta. Tvrdý nárazník ho udeřil přímo do sehnutého zátylku. Temnota.
"Ahoj Nami" prohlásil šeptem Tamaki. Nevěděl proč má tak zvláštní hlas, ale události posledních minut ho poněkud vytočily. když se na ulici probral, necítil bolest. Necítil nic. Nejvíc ho vyděsilo když zpoza rohu ulice vykoukl člověk. Ulice byly překvapivě čisté a po havárii nebyla ani stopa. Ulice ještě před nedávnem tak plné lidí spěchajících do Sushi barů, na ramen, do práce, do školy a vůbec, byly naprosto čistě prázdné. Ale tenhle člověk tu byl. Byl Čistě upravený. Barvy na jeho těle byly ale převedeny jakoby... do negativu a místo očí měl jenom dvě díry, které jako by byly začmrkané pastelkami. Uprostřed čela měl krvavý otvor. Podíval se na Tamakiho, zamrkal na něj a zmizel. Čistě a beze zbytku zmizel. Tamakimu bylo na zvracení. Nevěděl proč, ale v životě neviděl nic odpornějšího než byla ta... věc.
Dopadl na kolena a podíval se na svůj odraz do louže pod sebou. Byl až odporně stejný jako onen člověk. Největší strach mu naháněly ty oči... nanicovaté, bez výrazu, jakoby zakreslené pastelkami všech barev a přitom barvy žádné. Jeho světle modrá krev odkapávala a odporně pleskala o kdysi špinavý chodním Akity. Na chodníku se leskla a matně svítila. Asi deset vteřin se díval beze slova do země a pak se s křikem rozběhl do svého domu.
"Mami...? Tati...?" žádná odezva. Dům byl až mrtvolně tichý.
Teď bylo teď.
"Tamaki?! Co je to s tebou?!" zakřičela Nami. "Co se ti stalo s očima? A jaktože jsi celý od krve?! Tamaki, odpověz!"
"Nami víš..." řekl Tamaki a v tu chvíli se uvolnil. Byl z ničehnic totálně klidný, jakoby mu to všechno spadlo ze srdce. Mrtví se ničeho nebojí, že? Nemají starosti. Najednou věděl co má dělat, ačkoliv nevěděl jak to ví.
"Poslyš... já jsem šel před pěti minutama ulicí a najednou se na mě řítí auto. Říkám si, panebože, mě to zabije! A pak jsem se probudil a nevěděl kde jsem. Ale víš co? Už jsem na to přišel. Já jsem asi umřel, že?" usmál se.
"Tamaki..." Nami byla beze slova. Nechtělo se jí věřit vlastním očím, ale když ne jejím, tak kterým už? "Já nevím co na to říct...!"
"To nic. Asi jsi to nečekala. Taky sem nečekal že dneska umřu." Na tváři se mu rozhostil škleb který ji vyděsil. Nikdy ho s takovým výrazem neviděla, nehledě na to, že měl polovinu hlavy rozašírovanou. "No to nic, už budu muset jít. Ať už do pekla, nebo do nebe, nebo kam to půjdu. No to jen těžko říct, co se s člověkem stane po smrti. Kam mrtví odcházejí!" Nevěděl, proč to říká, nebo jak to ví, ale věděl, že teď už najisto odchází.
"Měj se tady hezky, Nami."
"Tamaki!"
Obraz zhasnul. Tamaki byl pryč. Padla na stůl a rozplakala se. Byl pryč. Byla zmatená a nevěděla co se stalo. Ale byl pryč. Pryč.
"Tamaki... jestli je to nějaký hloupý vtip... přísahám že tě stáhnu z kůže... ty blbe!" procedila mezi zuby. A slzy tekly a kapaly na odřenou desku stolu.

Garry Luggars byl obyčejný měšťan ve středním věku sloužící u městské policie na postu dopravního strážníka. Svět ho už po třiceti osmi letech nijak nebavil. Devatenáct let studoval těžce jako idiot jen aby mohl skoro dvacet let dělat tuhle stupidní práci. Když nastupoval k policii, měl sny o zábavné práci při honičkách po střechách Seatlu za zločinci a snadném postupu v policejní práci až na pozici kapitána. Byl skvělý polda, i on sám to věděl. Zatím ale měl příležitosti snad jen postávat na ulici a napomínat chodce ať chodí srát se svými pejsky domů a neodhazují odpadky na ulici. Občas když se někdě pokazil semafor, navigoval auta. Při bouračkách, které bylo v Seatlu víc než požehnaně a když byl Garry poblíž vyinkasoval pokutu za rychlou jízdu nebo poničený městský majetek, nebo zavolal sanitku, v horších případech pohřební vůz, v lepších taxík a odtahovou službu pro rozhořčené občany kteří byli aktéry nehody. Jinak seděl doma s manželkou a třemi dospívajícími dětmi. Rodina, to byla snad jeho jediná zbývající radost ze života. Měl pocit, že nebýt jich, dávno by se už podřezal. Měl na krátko střižené temně černé vlasy sčesané tvrdě na zátylek. Hubené postavy, i když s jemným pivním břichem, kterého si někdy dopřával, jak s oblibou sám rád říkal, echt dost. Ve vlasech které byly vždy velkým lákadlem pro ženy, se začínaly objevovat první šediny.
"Garry! Chlape, tebe jsem hledal!" ozval se za ním hluboký, nadšený hlas. Hlas patřil tělu a tělo patřilo strážníku Rayovi Barneymu, ačkoliv by klidně mohlo patřit třem lidem. Ray byl o deset let starší než Garry a přitom vypadal klidně i na třicet let, což všechny vždycky neuvěřitelně udivovalo. Byl při těle a to velice výrazně. Byl tělem i duší každé párty v Seatlu, ať už jste se zeptali na jakkoukoliv kalbu, Ray tam byl.
"Rayi," zamračil se Garry. "Co potřebuješ?"
"Zase ten tvůj chladný přístup," zasmušil se Ray. "To je ten důvod proč tě doteď nepovýšili, uvědomuješ si to?"
"Tebe ale taky ne," ušklíbl se strážník. "Co já vím, sloužíš taky od dvaceti."
"To ano, ale... ani jsem o to nestál, víš? Ještě by po mě někdo něco chtěl!" řekl šťastně a zařehtal se. "Vlastně, důvod proč tě hledám je, velká párty chlape."
"Jak jinak taky, copak jsi někdy hledal někoho kvůli něčemu jinému?"
"Ale no tak! Bude to skvlělá věc, moje padesáté narozeniny, víš? Spousta holek, chlastu, dovedou dokonce i pár striptérek... bude to boží věc! Vzal jsem si kvůli tomu i na další den volno. Předpokládám že mi bude blbě jako nikdy."
"Hej, tak já ti nevím... čtrnáctého máš narozeniny, že?" Ray přikývl. "Měl bych být tady na stanici... Máme tady hroznej frmol, víš, to s malým Jimym jak ho postřelili minulý měsíc... je to moje velká příležitost."
"Ale no tak, Garry! Známe se už dvacet let. Takových příležitostí ještě bude. Však víš, jak to chodí."
"Pfff... ještě nevím, ozvu se ti."
"Jasně. Však ty příjdeš!"

Přišel. Tohle možná nebyla ta nejšťatnější myšlenka, jak si potom milionkrát opakoval, ale přišel. Tohle všechno se stalo sedmého června. Teď je patnáctého. Osm padesát pět. Teď je teď. A Garry umírá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yuuki-mono yuuki-mono | Web | 23. září 2011 v 22:53 | Reagovat

až na pár chyb dobrý... ten začátek je trochu zamtenej, pozměnila bych to... já kdybych viděla něco takovýho, tak se tím moc nebavim, spíš ječim, zdrhám a mlátím do všeho kolem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama