Číslo - Kapitola 5 - Oběti a objetí

1. října 2011 v 19:27 | Ururu


Rozlepím obálku a vysypu si na stůl její obsah. Několik fotek oběti, několik papírů s nějakými testy z laborky a Stanova zpráva. Jméno oběti je Pablo del Marrido. Přistěhovalec. A jak se dozvídám v textu dál, byl to miliardář. To se tak někdo má, když mu patří nafta, kterou odkupuje půlka světa, co?
Tyhle lidi taky nesnáším. Nemyslím přistěhovalce, já sám jsem z Francie, ale zbohatlíky. Ten chlapík totiž dědil. A to hodně. Tím by se mi vyjasnil možný motiv vraždy. Peníze.
Maximální procento vraž je spácháno pod úmyslem dědit nebo ukrást peníze. Zbytek jsou nenávist, psychická onemocnění, závist, nehody, zhrzená láska a podobné hovadiny.
Motiv by byl. Teď už jen způsob usmrcení a pachatel.
To bude trochu oříšek. Jak může kdo z člověka udělat kaši? Leda by ho protáhl mlýnkem na maso a to v tomhle případě nebylo možné, protože krev byla úplně všude. Mlýnek na maso je uzpůsoben tak, aby v domácnosti nenadělal moc botelu, víme? A další zajímavá věc je ta kočka. V ostatcích oběti byla i rozemletá kočka. To je fakt humus! Ale Stan mi tu ve zprávě píše, že to byla nějaká vznešená egyptská kočka, která měla nějakej děsnej virus, jehož jméno ani nepřečtu. Na lidi to prej neleze.

Na konci zprávy mám i seznam pozůstalých. Doktor Stan Mrkvožrout si včera pěkně máknul a udělal i to, co nemusel. Asi nějaký chabý pokus o přátelské gesto.
Moc tady těch pozůstalých ani není. Syn, nemanželské dcera, ex-manželka. To ani nebude na dlouho. Hodím papíry do tašky a jdu na výslechy a obhlídku místa činu. Oznámím to šéfovi.
"Pochůzka." Křiknu, když otevřu dveře do jeho kanceláře a strčím tam hlavu. Zavřu, otočím se a odcházím. To že šéfík vyskočil a začal na mě něco pokřikovat, ignoruju. Spolupracovníci si mě zase prohlížejí. Teď je mi jasný proč, ten případ je pěkná lahůdka. A jak to u lahůdek bývá, každý na něj má chuť. Než se dozvím půl věty z šéfova oznámení, jsem na konci chodby. Maraton, to je moje!
Seběhnu schody a rozhlídnu se kolem. Kde mám auto?

Projdu parkoviště a nikde není. Plesknu se do čela. Au. Otravný zlozvyk. Vždyť mě do práce hodil Stan! Sakra! Teď musím jet městskou hromadnou. Fuj.

Koupit si jízdenky v automatu nebo v trafice? Většina lidí dává přednost automatu, aby se vyhla lidské konfrontaci. Ale kde berou tu jistotu, že jim automat nespolkne všechny peníze? Že bude vůbec fungovat? A hlavně, že tam nějakej bude. Protože tady žádnej není a jen abych se vyhnul nějaké staré drbně, nepůjdu tři zastávky pěšky. To bych byl blb. Ne?

"Dvě jízdenky na dvacet minut." Řeknu, když se otevře okýnko a blondýna středního věku se mě zeptá: "Co to bude?".
"Dvaceti minutový nevedem." Oznámí mi. Jelikož MHD-čkem moc často nejezdím a když jsem jezdil, dvacetiminutový vedli, nevím, jakou si mám koupit.
"A jaký vedete?" Taky mi mohla sama říct, jaký mají, ne? Když už tu určitě pracuje nějakou tu dobu, mohla by vědět, že ne všichni vědí, jaké jízdenky se zrovna prodávají, když se to každej rok zdražuje.

"Za jedenáct, za vosumnáct, za dvaadvacet …" Odříkává dokonale spisovnou češtinou. Jo, sarkasmus, to jsem celej já.
"Ale já bych rád věděl, na jakou dobu jsou." Hele, řeknu to narovinu: Já neumím zachovat chladnou hlavu. Když mě něco štve, tak pořádně. Ale já se snažím, vážně se snažím zůstat v klidu.
Prodavačka přežvýkne žvýkačku a hodí po mě pohledem vhodným pro neodbytné dítě.
"Jako komunismus nebo osvícenství?" Řekne. Sama se svému, pro ni zábavnému, vtipu o době zasměje, ale ve mně už se vaří krev. Jestli jsem někdy řekl, že jsem kliďas, beru to zpátky, protože blbí lidé mě dokážou naprosto dokonale vytočit.
"Hej, nééé! Dělám si prdel." No to mě opravdu dostává. Aby někdo, jako je prodavačka…. Ne, tohle vážně nejde… ale aby se někdo vyjadřoval…. Když každej den komunikuje s lidmi… Jak jsem řekl, tohle mě vážně dostává.
"Deset minut, šedesát minut, sto dvacet minut." Odpoví mi konečně na mou otázku. Znovu přežvýkne. Jako kráva. Vážně.
"Tak si vezmu dvě šedesáti minutový." Zaplatím a odcházím. To zase bylo něco. A pak se někdo může divit, proč nesnáším lidi.



Vystoupím z autobusu a rozhlédnu se. K domu oběti to mám už jen kousek. Přes přechod přejdu silnici a pokojně kráčím k náměstí. Na chvíli se zastavím u kašny a koukám na vodotrysky, uklidňuje mě to. Proč je na každým náměstí kašna? Je to snad nějaký pravidlo nebo co? Ne, že by mi to vadilo. Ale není to divný? Zakroutím hlavou. Takovýhle zbytečnosti zase tíží mou mysl. Ale když se nad tím zamyslíte, je to ještě zbytečnější a přece…

"FREE HUGS" Hlásá cedule, kterou drží asi třináctiletá dívka. Takových exotů je tu víc. Jak holky, tak kluci a jejich věk je taky rozdílný. Někteří jsou dokonce dospělí.
Nebýt těchto jejich akcí, nikdy bych nevěděl, co to jsou "otaku". Ne, že bych si byl úplně jistý, ale tak nějak tuším, co je ta sebranka zač. Někteří z nich mají nagelované vlasy do prazvláštních tvarů, jiní mají docela zvláštní oblečení, kterým se snaží napodobit nějaké fantasy charaktery a hlavně spoustu odznaků. Fantasy mám taky docela rád, ale abych se takhle oblékal, to už by bylo moc.

Jenže, co je hlavní - Jak se jim vyhnout?
Snad si mě nevšimnou. Na otravování tu mají spoustu dalších lidí, tak proč by si měli vybrat zrovna mě, že?

Odvážně vykročím jejich směrem. Potřebuju se jen dostat skrz. Už je skoro překonávám, když se za mnou ozve vysoký a trochu povědomí hlas.
"Pane, nechcete obejmout?" Otočím se. Malá Asiatka, kterou jsem už určitě někde viděl. Že by to byla ta, která do mě vrazila u baru? Tihle japonští, korejští a čínští puberťáci vypadají všichni stejně.
"Nechci." Odvětím rázně a čekám, že neztratí do davu, hledat si jinou oběť. Ale nějak se k tomu nemá. Ops.
"A vy nemáte žádné starosti? Nebo problémy? Vy byste nechtěl někdy obejmout?" Chtěl bych. Ale tohle je prostě… Tohle je prostě nějak úchylný!
"A jak můžeš vědět, že doma nemám někoho, kdo by mě objal? Jak poznáš, že nemám manželku nebo přítelkyni?" Normálně bych asi tohle nikomu na potkání neříkal, ale vážně mě docela zajímá, jak tohle pozná. Jestli to pozná.
Podle toho, co vím, se tihle ti Otaku zabývají koukáním na Asijský kreslený seriály. A to mi samo o sobě moc inteligentní nepřijde.
"Tak zrovna já to poznám docela snadno. Vystudovala jsem v Americe Kriminální psychologii." Pronesla hrdě. Ale mě to nějak nesedí.
"Vždyť ti nemůže být víc, jak sedmnáct!" Určitě lže. Já psychologii studoval je velice okrajově, ale…
"Je mi dvacet sedm let, pane." Směje se. No, já mám ale odhad, co? Určitě to brala jako kompliment. Není o moc mladší, než já. A já jí v klidu tykám, zatímco ona mi vyká. Nevypadám staře! Nebo jo?
"Aha, tak abych šel." Oznámím a chystám se odejít k domu Pabla del Marrido.

"A nechcete obejmout?" Zopakuje. To je ale otrava. Z nějakého důvodu ten hlas, co mi to v hlavě oznámil, zní pobaveně, ne naštvaně. "Proč?" Zeptal jsem se málem, ale to slovo jsem polkl a roztáhl ruce v gestu naznačujícím, ať mě obejme.



Je to hezký pocit.



"Tak naschle!" Zavolá a odběhne. Mávnu na rozloučenou a odejdu opačným směrem. Některé lidi nelze nenávidět - To jsem si alespoň myslel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Makiki Makiki | 1. října 2011 v 22:32 | Reagovat

kňaaa, už jsem ti Ururu někdy říkala že tuhle povídku miluju? :D

2 ashley-ashleytisdale ashley-ashleytisdale | Web | 2. října 2011 v 12:57 | Reagovat

Moc se mi líbí tvůj blog půsubí na mně tak svižně vesele no prostě krása ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama