Číslo - kapitola 6 - Podobnosti

7. října 2011 v 17:58 | Ururu



U Zbohatlíkova domu stojí dvě policejní auta. Dojdu k jednomu z nich a prokážu se průkazem. Tím praktickým čipem, co jsem ho uznal teprv před nedávnem. Je to taková kartička s fotkou, jménem, datem narození, značkou policie a detektivního plus takovej malej stříbrnej plíšek, což je ten čip. Mladý policista energicky vyskočí z auta a vede mě k vchodovým dveřím do vilky. Je to taková moderní malá vila, jen letní sídlo. Zmínka o tom, že je to letní sídlo mě nějakou dobu vrtá v hlavě, protože co by Zbohatlík dělal v letním sídle na podzim?
"Prosím, pane." Podrží mi mladík dveře a já vstoupím. Rozhlédnu se a pokračuji přímo do pokoje, kde oběť byla nalezena. Už jsem tu byl, tak si to pamatuju. Ten chlapec, který i přes kruhy pod očima zjevně překypuje energií, mě z nevysvětlitelných důvodů následuje. Z tašky vytáhnu fotky a nechám ji přede dveřmi. Po miliónové krvavé skvrně zbyli jen špinavé zdi, protože byla seškrábnuta a odvezena, aby dělala společnost koronerovi.
"Co ještě chcete?" Obořím se na toho kluka. Trochu vylekaně se na mě podívá. "Jděte pryč."
"P-promiňte, pane. Mám vám tu nechat klíče?" To je ale blbá otázka.
"Jo, hoď mi je k tašce." Tykám mu. Kývnu hlavou směrem ke dveřím. Ale on neodchází.
"Tak co chceš?" Povzdychnu si.
"Víte, já bych chtěl vědět, jestli je těžké být detektivem. Já bych totiž byl rád detektivem." Vymáčkne se. Sice používám výrazy jako "mladý" a "kluk", ale jak už jsem zmínil, nejsem nějakej stařešina nebo tak. Je mi třiatřicet let. Jenom jsem si už něco zažil. Něco, co by se mohlo podobat případu milionáře rozmatlaného na zdi. Podobalo by se to jen pachatelem a způsobem usmrcení, ale já i tak doufal, že ten případ před šesti lety byla premiéra i demiéra tohoto… jak bych to nazval? …jevu.
"Hele, jdi se zeptat nějakýho veterána do domova důchodců. Já na ty tvý blbý otázky nemám čas ani náladu." Nejsem zlej, jenom upřímnej. Chlapec se zřejmě urazí a odpochoduje. Člověk by čekal, že se alespoň omluví, že otravoval, ale ta dnešní mládež nemá ani vychování a už vůbec žádnou úctu ke starším a zkušenějším… JÁ NEJSEM STAREJ!
Konečně mám šanci si v klidu prohlédnout pokoj. Okno podobné výkladní skříni je stále od krve vod zhora až dolů. Podobnost číslo jedna s šest let starým případem Carol Watsonové. Zničené dveře jsou pouze pokojové, vchodové jsou v pořádku. Podobnost číslo dva s případem Carol Watsonové. I když už tu ta mazanice není, pořád jde cítit. Stav oběti po usmrcení, podobnost číslo tři s případem Carol Watsonové. A poslední podobnost, kterou teď můžu určit, s případem Carol Watsonové jsou rýhy na skle. S tím rozdílem, že v případě CW jich bylo osm, tady jsou jen tři.
Nechápu, proč jsem si toho nevšiml dřív. Když se podívám na fotky od Stana, jsou tam ty rýhy zakroužkované. On si všiml. Konec konců vím, že on u toho případu byl tenkrát taky. Ale tenkrát ještě nebyl koroner. A já byl detektivem jen chvíli, tak mě to trochu vzalo. Navíc tu byli ještě jiné záležitosti, které mě u toho případu celkem vzaly.
Rozhodl jsem se pokoji chvíli pobýt. Víme, že obětí byl miliardář. Z toho mi vychází, že motivem jsou peníze. Pak jsou tu ty podobnosti s případem Carol Watsonové. Ty si ještě budu muset ověřit. Taky mě docela trápí ty rýhy na okně. V obou případech byly na okně. V obou případech byla okna celá pokryta krví. Ale proč zrovna osm a tři? Je to osmdesát tři? Nebo mám ta čísla sečíst? Nebo je to datum? Nebo to vůbec nemají být čísla? Nemůžou to být nějaké značky?
Dojdu k oknu a podívám se, co je naproti domu. Napadá mě, že by mohli označovat nějaký předmět na druhé straně ulice. Mezi rýhami jde vidět okno protějšího domu a strom. Na druhou stranu, kdyby ty rýhy označovaly nějaký cíl, bylo by to, to samé okno, garáž, vedle které je strom a prostor nade dveřmi protějšího domu, hned vedlo označeného okna.
Řešení je až příliš. V případě CW jsme řešení nikdy nenašli a ani jsme se tím moc nezabývali. Alespoň to tak bylo, když jsem ještě na tom případě pracoval. Jenže mě odvolali.
A kdo za to může? Stan! Stan Cooper, ten zatracenej šmejd! Kdyby neprásknul, že já a Sept jsme spolu…
Sept, tedy September, je, teda byla, sestra Carol Watsonové. Ale nechce se mi vyprávět a hlavně se mi vůbec nechce vzpomínat, jak to tenkrát bylo. I když… Stejně to zas budu muset všechno říct nějakýmu pošahanýmu psychologovi. Ten minulej se mě na všechno zeptal a pak mi řekl, že jsem melancholik, schizofrenik, introvert, jednám agresivně a jsem paranoidní. A bylo toho víc. Jenže když jsem se zeptal, co s tím nadělám, řekl, že potřebuju psychiatra. No, a tak jsem…
…a tak jsem mu dal po držce a on mě poslal za jiným psychologem. Předpokládám, že se to bude opakovat.
"Chjo!" Podrbu se na zátylku. Zdá se, že z toho smradu tady mi už pěkně hrabe. Taky už bych se mohl dostat k tomu výslechu pozůstalých. A možná bych ještě mohl skočit za svým informátorem, Harrym. Je to odsud kousek. Když nebudu nic pít, bude to v pohodě, i když jsem ve službě. A jdu do baru.
Když vyjdu z letního sídla pana Marrida, hodím klíčky od domu tomu nevychovanýmu klukovi. Asi už ho nebavilo sedět v autě, tak teď postával u branky. Zamračil se na mě, ani nepozdravil. A já jeho taky ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ryuu-chan Ryuu-chan | Web | 7. října 2011 v 18:56 | Reagovat

to je v pohode ururu a to zlte je uz niekoho :DDDD ale to druhe modre by zrejme nemalo byt :DDD a dakujem :DDD poviedku si precitam zajtra pocas pauzy pri domacich :))

2 hana hana | 13. října 2011 v 22:34 | Reagovat

No konečně pokračování :-D, těším se na další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama