Číslo - Kapitola 9 - Nechápu tě

28. října 2011 v 0:03 | Ururu




"… a taky mi chtěl šéf něco říct, ale já jsem ho nestihl. Zajímalo by mě, co to bylo, víš? Potom, když jsem šel přes náměstí, abych se sešel se Sept, narazil jsem na ty divný lidi, co všechny objímají a ta holka, co jsem ji viděl v Čísle, tam byla taky a objala mě. Ani moc dobře nechápu proč, ale byl to docela fajn pocit. A pak jsem se konečně sešel se Sept. Ona byla dokonalá jako vždycky. Krásná, chytrá, okouzlující, milá a všechno! Nějak si tak říkám, proč by chtěla někoho, jako jsem já. Nejsem nijak zvlášť okouzlující, ani inteligentní. Mám docela zajímavou práci, ale každou chvíli mě někdo může zabít kvůli pomstě nebo nenávisti. Většinu lidí nesnáším, takže nejsem společenskej. A aby toho nebylo málo, povídám si s myší! Pane bože!" October na mě celou dobu upírala své červené oči. Začínám mít hysterický záchvat. Vyskočím na nohy a s hlavou plnou myšlenek začnu přecházet po pokoji.
"Já jsem ale psychopat!" Křiknu a dramaticky rozhazuju ruce. Cítím se jako ten největší magor na světě. Teď si pro změnu začnu nevědomky kousat nehty. Tenhle zlozvyk u jiných lidí nenávidím, ale pomalu ho začínám praktikovat.
Když si to všechno pořádně uvědomím, přestanu se vztekat, ale přepadne mě smutek. October, která chvíli po mém odchodu odešla na pozdní večeři, kterou jsem jí nasypal na hlavu, se teď vrátila, a znovu na mě koukala. Chvíli na ni taky koukám, ale vůbec ji nevnímám. Příliš mě pohlcují moje myšlenky na téma "Co by na mě Sept mohla vidět?"
Pak složím obličej do dlaní. Začnu si mumlat nadávky a znovu mě popadá vztek. Jsem k ničemu!
Zvednu hlavu a podívám se na myš, která stále čeká, až jí něco povím. Zamračím se na ni, vstanu, vezmu židli a odnesu ji zpátky ke stolu. Zhasnu a poslepu zamířím k posteli. Tak, jak jsem, na ni padnu a znovu se poddám svým myšlenkám.
Představuju si, jak spolu jdeme třeba do divadla, jak se směje mým vtipům, jak ji překvapím svou inteligencí, jak jí mě všechny ostatní závidí a jak je hrdá, že je se mnou. Po skončení představení jí dovezu domů a políbím jí na dobrou noc. Jí se podlomí kolena a bude chtít, abych s ní zůstal na vždy.

Kdo by to byl řek, že cynik, jako já bude mít takové hloupé sny?

Otevřu oči a všude je tma. Při snění jsem asi usnul. Promnu si oči a posadím se. Když se trochu proberu, zjistím, že to, co mě vzbudilo, byly zvuky jdoucí od stropu. Přesněji z bytu nade mnou. Nějaké kroky, nebo cupitání.
Matně se rozpomínám na nějakou rodinu, co se tam nastěhovala. Přejdu ke dřezu, vytáhnu skleničku a z kohoutku si napustím vodu. Mám v krku takový ten nepříjemný pocit sucha. Mám ho vždycky, když se večer probudím a něco mě trápí. Dojdu zpátky k posteli a kouknu na svítící budík. Jsou čtyři ráno.

Druhé ranní probuzení je stejně nepříjemné, jako to první. Rána, rána a zase nějaká rána. Asi bych se měl s těma nahoře promluvit. Jenže jak se tak probírám, zjišťuju, že to přece jen nebude od stropu. Někdo mi buší na dveře. Kristova noho! Ať je to kdo chce, budu dělat, že nejsem doma. Je teprv… PŮL DEVÁTÉ? No to mě pos*r!
Dokonale mě to probudilo. Přijdu pozdě do práce. Jenom mě udivuje, že tu nebyl Stan… Aha, je mi to jasný. To bude asi on, kdo mlátí do těch dveří. Jsem vážně dokonalej detektiv, není divu, že mě Sept nechce. Co budu dělat? Má cenu žít, když nemůžu žít s ní? Ne, počkat. O tom si popřemýšlím jindy. Jdu otevřít dveře a čekám, že mě Stan seřve. Jenže je to Stan. A Stan, že by byl někdy na někoho zlej? Haha.
"Jane! Už jsem se bál, že se ti něco stalo! Ale jak vidím, jsi v pořádku. To je dobře. Můžeme jet do práce? Trochu nás tlačí čas." Usměje se. Tohohle člověka prostě nechápu. Nechám ho stát ve dveřích. Projdu kolem zrcadla a všimnu, že mám na sobě to, co včera. Přičichnu si ke košili a zjišťuju, že nesmrdí, tak na sobě oblečení nechám, vezmu tašku, která taky zůstala po včerejšku netknutá a odcházím.

"V neděli bude Joana dělat speciální Halloweenskou večeři. Nechceš se přidat? Všichni by tě zase rádi viděli. Hlavně Ava." Nabídne mi. Při vzpomínce na jeho prostřední dceru mi trošku poskočí srdce. Celkem mě těší, že si na mě vůbec pamatuje.
"Určitě mě má radši, protože ví, že bych jí nedal takový vadný jméno. Nechápu, jak tě to napadlo. A už vůbec nechápu, jak může mít jednatřicetiletej chlap tři děcka! To je za hranicemi mýho chápání! Jseš ty vůbec člověk? Vždyť nemáš žádnej pořádnej život!" Kritizuju jeho životní styl. Stan zastaví na červenou a vyjeveně se na mě podívá.
"Jane, jsi v pořádku? Nebolí tě hlava nebo něco?" Nechápu to. Co zas má?
"Bolí, moc jsem se nevyspal." Odpovím po pravdě. Pořád nechápu, na co naráží.
"To bude nějaká vážnější nemoc. Nějak moc mluvíš. Ne, že by to bylo špatně, ale je to zvláštní. A to jméno je po babičce Joany." Dodá komentář k narážce na jméno jeho výtvarně nadané dcery.
"A je to jasný." Dodám k poslední větě, protože je mi to jasný. Po babičce. Magoři jsou to. "Jsem v pohodě."
Auto se rozjede a my vyrážíme vstříc práci. Stan se mě asi ještě šestkrát zeptá, jestli v neděli přijdu a já nakonec slíbím, že přijdu. Ale jen kvůli nebohé Avě. Určitě kvůli tomu jménu nemá žádný kamarády, tak si s ní budu chvíli povídat. Nakreslí mi obrázek, já jí ho pochválím, i když si budu myslet něco jiného a všichni budou šťastní. Doma to všechno povím October a nasypu jí na hlavu nějaký to zrní.
Když Stan parkuje, zahlédnu znovu tu Japonku. Vešla do budovy, takže ji teď asi budu potkávat často. Vážně by mě zajímalo, kdo to je a proč ji pořád potkávám. Nebo je to osud? Co je to vlastně osud? A je předem daný nebo ho vytváříme my?
Sakra, už zase blbnu. Vystoupím z auta. Stan zpod sedadla vytáhne menší kastrólek překrytý alobalem. Hádám, že to bude jeho dnešní oběd.
"Co to je?" Ukážu na onu věc. Stan se zase usměje, ale tentokrát nadšeně.
"Kuskus." Odpoví. Nechápu. To je nějaká šifra? Nebo už nemluví lidsky? Asi nějaký signály z vesmíru. Proč by jinak řekl "Kuskus" místo identifikace oné potraviny. Zakroutím hlavou a Stanovo nadšení zmizne. Asi čekal, že z toho budu na větvi. A nejsem no.
Vydávám se na cestu do kanclu. Už vidím, jak mě šéf sjede, že jsem nic neudělal. Nevyslechl jsem podezřelý příbuzenstvo, nesepsal jsem hlášení a zdrhnul jsem mu, když mi chtěl asi naložit další práci. To bude průser.

Vejdu do kanceláře. Šéfík tam na mě už čeká. A usmívá se. Usmívá se mile. Možná až nuceně. Tak tohle bude špatný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama