Helga je magor

4. října 2011 v 17:52 | Ururu

"Helgo, čau, Helgo. Helgo, co to děláš, Helgo?"
Otočím se, a koho to nevidím! Můj malý vlezlý bratránek mi stojí za zády a marně se snaží dohlídnout na papír, který mám na stole, a na který kreslím ukrutného robo válečníka. Pavlík má v oblibě opakovat moje jméno. Nevím, jestli se mu líbí, nebo jestli ví, že ho nesnáším. Ví, že ho nesnáším! Pořád někde pobíhá, na něco se ptá, strká prsty do elektrických zásuvek nebo rozbíjí věci, co mu přijdou pod prstíky a nelíbí se mu. On je totiž ďábel, i když tak nevypadá. Ne, vypadá jako andělíček. Roztomilej pětiletej blonďáček s modrýma očičkama… Chjo, to se tak někdo má.


Mně je třináct. Mám hnědý vlasy, který nedržej tvar a jsem bledá jak vápno. Jak vápno! A k tomu mám obličej plnej pih! Vážně, vypadám jak nějakej Foglarovskej Rychlej šíp. A taky mi to všichni s oblibou říkají. Jak mě to štve!
Abych se vrátila k nynější situaci. Sedím si takhle v klídku v pokoji, kreslím si roboty a slyším, jak mamka oznamuje, že přijela teta Máňa. Fajn. Co já s tím? Mně je to jedno, když přijela teta Máňa, tak si jako vždycky posedí s mamkou v kuchyni, rozeberou, jak se učím já, jak se učí Mánin syn Michal. Porovnají nás. Pak začnou drbat svoje kamarádky. Dvě kamarádky, protože jiný nemají. Pak začnou drbat a porovnávat děti té, co děti má. Nakonec si popovídají o té, co děti nemá. Jak by se měla vdát, jak je blbá, jak má vyšší plat i když nic nedělá a tak. Prostě klasika.

A já si v klidu říkám, že budu mít chvilku klid. Neuslyším žádný: "Helgo, vynes koš!", "Rychlej šípe, odleť se učit!", "Nečum pořád do toho počítače, budeš blbá!". "Nevíš, kde mám klíče? Pujč mi svoje!" a "Ani ty blbý klíče nevíš, kde máš! A v pokoji takovej bordel!"

Nebýt těchhle vět a okřiknutí, tak spolu s mamkou ani nemluvíme.

Když se nad tím tak zamyslím, ani mě nemá ráda. Jsem adoptovaná, takže se ani nedivím. Teda, ne že bych měla přímej důkaz, ale někdy na mě řve tak, že si to myslím. Navíc ani nejsem moc hezká, takže mě nemůže oblíkat do hezkejch šatů a chlubit se kamarádkám, jak mi to sluší víc, než jejich děckám. A já šaty vlastně nesnáším. Celej život chodím v plátěnkách a jsem spokojená, ale ona na mě je akorát naštvaná a říká, že mám blbej vkus.

Možná by byla radši, kdybych byla kluk. Jako Michal. Určitě by mnohem radši měla jeho. I když ten blbeček je tupej jak necky, má vlasy jak pochcanou slámu a ksicht, jako kůň po čelní srážce s kamionem.

Když už mluvím o Michalovi, stojí za zmínění jeho vysoké ego. Ten si totiž věří, jak nikdo. Vždycky, když ho opravím, protože často mele kraviny, tak ho opravuju často, na mě vybalí, že se na něj snažím udělat dojem a jak moc bych s ním chtěla chodit. Jak si myslí!

Je to takovej blbeček! Pořád mi říká, že jsem ošklivá a já z toho pak mám deprese. Taky se mi směje, že si kreslím roboty, ale co mám dělat, když náš výtvarkář je do nich cvok a já je za ty čtyři měsíce školy taky začala mít ráda. Navíc je kreslím hezky, možná dokonale. Vždycky dostanu pochvalu. Taky na mě útočí, že se vůbec neoblíkám, jako holka, což dělá i moje mamka. Myslím ty útoky. Nakonec na mě ještě bafne, kdo se zdravým rozumem by se mnou vůbec chodil, a když mu na to odpovím tím stejným, začne mluvit o tom, jak mě a mámu taťka opustil, protože jsem nesnesitelná. Což, jak říkal můj psycholog, není pravda, protože jsem tenkrát ani neuměla mluvit.

Jak jsem říkala, že Pavlík je ďábel, tak oproti Michalovi je to svatá bytost, boží světlo, anděl a kdo ví, co ještě. Navíc se mě Pavlík před Michalem zastává, protože ho nesnáší, i když je to jeho bratr. Michalovi je šestnáct a myslí si, že proto má právo o všem rozhodovat a jeho slovo je pro nás, mě a Páju, zákonem, protože jsme mladší a menší. On, jeho veličenstvo pitomec, měří něco přes dva metry, takže celkem budí respekt. A taky by nás přepral, i když je mrtvolně hubenej.


Myslím, že jsem se zase nějak moc zamyslela. Přesně kvůli takovýmhle věcem chodím k psychologovi. Nemám tátu, blbečci si mě dobírají, oplývám sebekritikou a moc přemýšlím. Vážně hodně. A to je problém, protože se takhle uzavírám do sebe. Pan Nový, ten psycholog, říká, že jsem nějakej druh introverta. Nevím přesně, co to bylo za slovo, ale je tam I, H, A. Taky mám poruchu soustředění, rozdvojenou osobnost, a to v kombinaci s tím přemýšlením a tím slovem, dělá neplechu. Takže dostanu takovej malej "záchvat", kdy přestanu vnímat okolí a ztratím se v myšlenkách. Jako teď. Jsem si jistá, že se to stalo, protože někde z dálky slyším Páju křičet: "Teto Marcelo! Téééto Marcelo, Helga má zase ten schifrozenickej záchvat!"

"Je to schizofrenickej!" opraví ho mamka a běží mě nahoru hodit do normálu. Život není jednoduchej, když je jeden magor, co?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Athalien Athalien | Web | 9. prosince 2011 v 17:04 | Reagovat

Týý jóó :D Dlhšiu verziu niečoho takéhoto by som si rada prečítala aj v knižnej podobe :D Už keď som čítala toto tak som presne vedela, ktoré citáty z tejto poviedky by skončili na mojej stránke medzi tými ostatnými.. píšeš skvele :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama