Číslo - Kapitola 10 - Slečna Yoshioka

4. listopadu 2011 v 15:35 | Ururu



"Dobrý ráno, šéfe." Pozdravím a on mi pozdrav oplatí. Nemůžu se zbavit pocitu, že se na mě něco chystá. Cítím pohledy všech osadníků kanceláře. Snaží se být nenápadní. Trapáci. Jsem přece detektiv, no ne? Šéf mi pokyne, abych šel do jeho kanclíčku a já s nevolí jdu. Zavře dveře a mě naskočí husina. Tak tahle se člověk cítí v pasti. Všechny východy uzavřeny, okna příliš vysoko a v místnosti predátor šéf a nějaká Číňanka. Cože? Číňanka? Možná Korejka, nebo Japonka.
"Jane," začne šéfík. Mluví nějak ztěžka, asi mě vyrazí, "tahle slečna tady, to je slečna Yoshioka." Ukáže na Asiatku, které nedokážu přiřadit zemi původu. S úsměvem se mi mírně ukloní a já jen kývnu hlavou. Pořád netuším, o co tu jde. Leda by měla něco společnýho s mým případem. Jo. To bude ono! Ona je určitě nějakej náhodnej svědek, co viděl vraha, nebo se znala s obětí. Tak a je to v klidu. Všechno jasný.
"A tady slečna Yoshioka právě vystudovala a má zájem o práci na našem okrsku. No, vy teď máte zrovna případ, Jane a já bych rád, kdybyste slečnu Yoshioku zapojil do vyšetřování. Aby měla nějakou tu praxi a tak, však víte." Mám pocit, že jsem zaslechl, jak moje brada narazila na podlahu, na které je ale vysoký koberec, jež se vyznačuje nánosy prachu a jiných špín, takže se rána utlumila a já si uvědomil, jak nehygienické bylo mé počínání, které mělo naznačit… Prostě chci říct, že jsem byl překvapen. Slečna Yoshioka, jak ji šéfík označil, zářila jako polední sluníčko v létě. Pomalu mi začalo docházet to setkávání. Asi předem věděla, kdo jí bude dělat chůvu, tak si mně něco zjistila. Ta zvědavost je mi celkem sympatická, ale tak trochu mě děsí být pozorovaným preparátem.

Šéfík se trošičku ošil a odkašlal si, i když stále měl veškerou pozornost a pomalu promluvil: "Tady slečna Yoshioka," zase použil to slovní spojení, "je dcerou významného ropného magnáta z Japonska. A také blízkou přítelkyní manželky policejního prezidenta. Však víte, o kom mluvím, Jane. Často se vás zastával. Kdo ví proč, vás má v oblibě." A je to venku! Slečna je tu z protekce a musím na ni být milej, nebo budu mít u 'strejdy Freda' velkej průšvih. Strejda Fred je ten nejdivnější policejní prezident všech dob. To mi věřte. Přece jen znám… no, znám jen jeho, ale máklej vážně je. Fakt.

Jeho choť, abych tak řekl, je až moc přátelská a miluje lidi jiných národností. Čím víc svou vlast reprezentujete vzhledem, přízvukem, anebo vkusem, tím víc vás miluje.
Já jsem poloviční Francouz, a protože strejda Fred chtěl, aby si mě oblíbila, chodil jsem chvíli na kurzy francouzštiny. Francouzsky neumím a ve Francii jsem nikdy nebyl. Ale abych vypadal jako věrohodný frantík, šel jsem na pár lekcí. Kvůli přízvuku. No, a když tak vidím slečnu Yoshioku s její asijskou vizáží, nedivím se, že paní prezidentové padla do oka. A když teď už taky vím, kdo je její otec, nedivím se, že padla do oka i strejdovi Fredovi.

"A jak si představujete, že budu pracovat, šéfe?" Položil jsem celkem jednoduchou otázku. Odpovědět mi přišlo nesnadné, ale šéfík ji znal hned.
"Tak jako vždycky. Úspěšně a rychle. Jen s malinkou pomocí a přihlížením slečny Yoshioky." Usmál se na mě a na slečnu Yoshioku, která mu úsměv oplatila pouze ze zdvořilosti. Šéfovi jeho odpověď přišla opravdu vtipná, ale nám dvěma ne. Teď už mě hlodala jen jediná otázka. Taková, na kterou se člověk ptá, když se mu stane něco, co by přál někomu jinému je proto, aby se tomu vyhnul.
"Proč já?"

Šéfovi doslova zamrzl úsměv na tváři. Podrbal se na zátylku a zamumlal něco, jako 'já si to nevymyslel a už běžte.' Zdvořile se rozloučil se slečnou Yoshiokou a vykopl nás z kanceláře. No paráda. Dojdu ke svému stolu. Slečna Yoshioka mě následuje jako věrný psík svého pánečka. Vytáhnu ze šuplíku papíry, které se týkají zločinu a které mi dal Stan. Beze slova jsem jí podal papíry. Vzala si je se zmateným výrazem a než se stačila zeptat nebo cokoliv říct, promluvil jsem.

"To jsou podklady k případu. Je to vražda. Chybí výslechy." Pronesl jsem pár skromných vět. I to stačilo, aby se pohledy všech přítomných začaly stáčet k nám. Jsem nějaká celebrita, nebo co?

Prolistovala si papíry a k mému strohému prohlášení dodala jen "Hm." S mírným pokýváním hlavy. To se v Japonsku používá místo slov, nebo co? Ne, že já bych slova házel do větru při každé příležitosti, ale nějaký to 'Jo' nebo 'Jasný' by mi taky stačilo.

Prohlížela si fotky a ani se u toho nešklebila. Nechápu. Pokud dobře vidím, je to holka, je mladá a kouká na dost nechutný fotky. Kdyby se na ně podívala Sept, už by křičela, ale s touhle to ani nehlo. Ani nemrkla. Počkat. Neříkala, že studuje? Nebo říkala, že už vystudovala? Je jí dvacet sedm, takže asi zrovna skončila školu. Sakra ta má kliku, že si hned našla práci. A taky říkala něco o psychologii, a pak mě objala… Jak to zase přemýšlím?

Vypadá docela mile, je taková malá, na svůj věk rozhodně nevypadá. Zatím moc nemluvila a doufám, že nebude moc mluvit. Snad mi nebude šťourat do vyšetřování. Ale když už má tu psychologii vystudovanou, tak by se mi mohla hodit u výslechu podezřelých. Když si jak prohlížím, tak by mě zajímalo, kterej dospělej člověk by nosil culíčky a ofinku, jako ve školce? Určitě nemá žádnej respekt, dokud nepoužije jméno svého otce, o kterým jsem nikdy neslyšel, takže bude muset použít i jeho finanční příjmy.

"To jsem z toho guláš." Zamumlá. No jo, jasnej guláš. Cože?
"Cože?" Do mého mozku došla informace o tom, že byla pronesena kravina. Zvedne pohled od papírů a vyčaruje nevinný pohled.
"Já to řekla nahlas? Pardon. Jen je tu něco, co už jsem někde viděla a nemůžu si vzpomenout kde." Úsměv. Pořád mi ale vrtá hlavou ta věta. "A nechtěla jsi říct, že v tom máš guláš, ne to jsem z toho guláš?" Zeptám se opatrně. Třeba má mezery ve znalosti jazyka, nebo jí někdo nakukal, že se to tak říká.
"No, to je zkratka. 'To jsem z toho guláš.' namísto 'To jsem z toho vedle, mám v tom guláš.'." Další úsměv. Asi se bude ještě hodně usmívat. Co je tohle za pitomou zkratku. V našem okolí se pár přihlížejících, co asi nemají co na práci, zachichotá.

Dobře taky mě to pobavilo, ale nebudu se ukazovat v lepším světle, ještě bych si našel 'kamarády'. Otočím se na ni s drsným kamenným káravým pedantským výrazem a prohlásím: "Kdybys mlčela, zůstala bys filozofem."

Doufal jsem, že se mě dostatečně lekne a budu jí tak nesympatický, že požádá o jinou chůvu, ale ona se začala smát na celý kolo. To jsem teda nečekal. Že bych se tvářil až tak přísně, že to bylo legrační? To jsem z toho guláš!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anonym Anonym | 4. listopadu 2011 v 18:53 | Reagovat

Jo teď jsem z toho guláš a pořád nevím, kdo ho zabil. :-D Jo a ten nebudu ukazovat svou lepší strábku, ještě bych si našel kamarády mi k němu taky sedí :-D

2 Makiki Makiki | 4. listopadu 2011 v 19:59 | Reagovat

Detektiv mi příjde co kapitola jako čím dál větší sympaťák :D

3 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 2:54 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama