Ústavní materiál - Kapitola 5 - Před tou velkou událostí

16. listopadu 2011 v 18:28 | Ururu




Poslušně hlásím, že mise Res vs. Obočí byla úspěšně splněna! Čas máme dobrý, takže si ještě dáme čaj a horkou čokoládu u mě doma. Z koberce jsme společnými silami posbíraly ségřino oblečení a posadily jsme se na koberec k nízkému stolku, co stojí uprostřed. Máme asi dvacet minut, než budeme muset vyrazit a i tak máme ještě rezervu.


Sedíme, srkáme, koukáme. Nějak není, co říct. Nakonec se Res zvedne od stolku, dojde ke své tašce. Chvíli se v ní přehrabuje a pak se vrací s neznámým předmětem. Poznávám předmět. Je to kniha! ÚÚÚ! Jak já miluju knihy!
Res ji položí na stůl a pošoupne ji ke mně. Jak přežít svou maličkost? Tak se to jmenuje. Autorka je Francine Ooman, to zní francouzsky. Vezmu si knížku a prolistuju ji. No jo. Dívčí román. Ty moc nemusím.

"Nedávno jsem ji dočetla a myslím, že by sis ji měla přečíst," řekne Res a usrkne čokoládu. S tím… vlastně bez toho obočí jí to moc sluší. Škoda, že ve škole nemáme miss, vyhrála by a Kráva by zdechla závistí. Otevřu knížku na náhodné stránce. Heleďme! E-mail!


"Jonášku-gulášku…" přečtu nahlas a zadrhnu se. Res se válí smíchy. Nechápu. Mé pravé obočí letí až do stratosféry na znamení neporozumění. Už zas něco má! Mám já to lehký? Ne.

"Určitě si to přečti. I když takový knížky nečteš, tahle se ti bude líbit, fakt," vydýchává. Ještě jednou zalistuju v knížce a radši už nic nečtu nahlas. Knížku odložím a zeptám se, kdy ji mám vrátit. Res krčí rameny a říká, že je to jedno. Podle mě to přečtu maximálně za tři dny. Má to málo stran. A já mám ráda tlustý knížky, dobře se na nich spí, jak tvrdí Santiago z Alchymisty od Coelha.

"Hele, Taylor, co se ti na Skyscraperovi vlastně líbí? Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlela a nevidím u něj žádný nadprůměrný hodnoty. Ani ty peníze, co po nich tolik toužíš," poznamenala. Sama jsem se nad tímhle už často zamýšlela. Mám snad nějakej problém? Totiž, myslím s tou touhou po penězích, Skyscraper je prostě super kluk bez chybky a se spoustou kámošů. Který já nemám.


"Nemůžu na něm najít žádnou chybu." pustím do větru a Res se chytá. Jak nečekané.

"Takže si myslíš, že když s ním budeš chodit, tak nějakou konečně najdeš, nebo si myslíš, že je prostě ideál a žádný chyby nemá?" Naše budoucí novinářka se ozvala. Novinářka je vlastně taková Resina druhá tvář. Něco jako profesor Quirrel a Voldemort v Harry Potterovi jedničce. Ale Res má obě povahy celkem milý. Alespoň ke mně se tváří, že jsou docela milý, jinak kritizujou. Novinářka kritizuje naprosto neustále, zatímco Res se občas drží. A teď se Novinářka probudila.


"Já nevím. Každej má asi chyby. Pravda?" Nejistě se na Res podívám. Cítím se dost nepříjemně, protože nesnáším mluvení a Novinářka se ze mě snaží vypáčit strašně moc slov. Hlavně mi vadí, že se ptá na soukromý témata, na který se někdy bojím i třeba jen pomyslet.


"Samozřejmě, že každý má chyby," pronese kriticky, "ale může se vyskytnout například vlastnost nebo zvyk, který někdo bere jako chybu a někdo jako klad."

Světe div se, to mě taky napadlo. Ale myslím, že tento případ je poněkud delikátní. Jedná se přece o člověka, se kterým bych potencionálně mohla strávit zbytek života. I když tohle je hodně nadnesená myšlenka. Ještě jsem s ním totiž nikdy nemluvila. A to jsme spolu ve třídě.

"Taylor, zlato, musíš být komunikativnější," pronese máma… počkat, ne, to je Resino kázání. Jenom mluví, jak moje máma. "Taky nemůžeš tolik číst. Zabírá ti to spoustu času a trávíš tím celý dny. Jak si jinak najdeš kamarády?"

"A taky si tím ničím oči, protože mám žlutou žárovku a ne úspornější bílý světlo zářivky." Dodám ze zvyku a Res přikývne a dodá, že to v současné situaci není podstatné. Chce ve svém výchovném projevu pokračovat, ale zmíním se, že už je čas, abychom šly. Přece nechceme nakonec přijít pozdě. Dopiju čaj, Res čokoládu už dosrkala. Skleničky nechám na stole, poklidím je, až se vrátím.

Abych převedla řeč jinam, pokusím se Res přemluvit, aby mi vyzradila, co chystá na Krávu, ale pořád mi opakuje, že je to překvápko. A pořád se ptá, co se mi na Skyscraperovi líbí. Copak se něco takovýho dá popsat slovy? To bych musela vymyslet nový slova! Ale o hrubý nákres svého obdivovaného se pokusím.

"Je vysokej, takže ho nikdy nepřerostu…" začnu, ale jsem přerušena nemístnou poznámkou o tom, že já už nikdy nevyrostu, že zůstanu prckem navždycky. A pak jsem vybídnuta, abych pokračovala. Zavazuju si na chodbě tkaničky a pokračuju.


"Má takový jemný vlasy. Chtěla bych si je někdy pohladit. Hrozně mě to láká." Začnu zavazovat druhou botu a usmívám se jako blbeček, jak řekla Res. "A jak víš, že má jemný vlasy? Už jsi ho někdy přepadla, ty úchyle?" šklebí se. Můj úsměv zamrzne. A povede se mi udělat si na tkaničce suk. Chjo, proč mi to jenom děláš, Res?

"Jde to poznat od pohledu." Utrhnu se a snažím se tu pitomou šňůrku rozsukovat. Bohužel to má spíš opačný účinek a suk se stává nerozsukovatelným. To je divný slovo, co? Nerozsukovatelný, ha ha.

"Co to tam sukuješ? Ukaž, já to udělám. Pokračuj ve výkladu osobnosti." Hačnu si na schodek a Res se vrhne na mou botu a taky na obě kolena. Cítím se, jak malý děcko ve školce. A na její rozkaz ohledně vyprávění taky zakňučím jak malý děcko. Res na mě vrhne ošklivý pohled a já bez keců znovu padám do země snů o svém princi a basebalovou pálkou. Ti s mečem jsou určitě nebezpečnější.


"A hlavně má takový krásný veliký smutný hnědý oči." Rozplývám se a spráskávám ruce k sobě a následně si je tisknu k srdci. Vždycky jsem měla slabost pro divadelní projevy a po tom, co jsem je začala napodobovat, je dělám naprosto automaticky.

Res porazila suk a já jí zatleskala. Uklonila se, aby to vypadalo, jako v nějakém aikido turnaji, kde právě porazila dva a půl metrovýho plešouna. Můžeme odejít. Odemykám, otevírám, pouštím, procházím, zavírám, zamykám, odcházíme. Jeho oči mi Res uznává.


"A taky je dost chytrej." Pokračuju. Novinářka se zaráží.

"Tak to prr!" Skáče mi do řeči. "Chytrej není ani omylem. Jenom proto, že má lepší známky než ty, neznamená, že je taky chytřejší. Pokud vím, tak všechny písemky opisuje od Kobyly. A úkoly taky. A na všechny týmový práce je s ním taky Kobyla. A ta prochází školu jenom proto, že bichlí, chápeš?" Přikyvuju a Novinářka se ukrývá do pozadí Resina mozku. Do popředí se dostává Res. Ta hodnější. Ne o moc, ale přece jenom trošku jo.

"Neříkám, že je úplně blbej, to by asi nebyl na gymplu, ne?" Nabízí mi ruku a já se do ní zavěsím, zase kývnu a koukám, kam šlapu. Nebo alespoň beznadějně zírám do země. Kobyla je všude s ním. "Takže jestli se prokáže, že je to hodnej kluk a ty s ním někdy promluvíš, nebo objevíte telepatii, máš mou plnou podporu!" zakončí to. Kývnu. Najednou si ale uvědomím zvláštní fakt. Za celou tu dobu, co mluvím s Res, jsem ani jednou nekoktala, nebo jo? Určo ne! Třeba se toho jednou zbavím! Hurá!


Kývnu znovu a vrhnu na Res obrovský úsměv. Nevím, jestli si taky všimla, ale asi je jí to jedno. Taky se usměje a vykračujeme si to směrem k bowlingové dráze. Už jsem zmínila, že na září je neskutečná kosa? Tak to zmiňuju! Na září je neskutečná kosa, ale fakt strašná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama