Ústavní materiál - Kapitola 7 - Stálo to za prd

30. listopadu 2011 v 19:34 | Ururu


Skyscraper. Res.

...


Res. Skyscraper.

...


Jak to zní? No, trochu to chřestí. Jako železné okovy, jež obemykají má zápěstí do krve rozdrásána!

Tak jo, není to takový drama, ale co nadělám, když mám takovouhle přehánějící fantazii. Teplouš pořád mluví jenom o Res a já mu odpovídám jenom pokyvováním hlavy. Co mu mám říct? Ohůů! To je tak trapný! Co budu dělat? Už ani nevnímám, co říká. Už ho ani nepozoruju. Koukám na Res. Na Skyscrapera. Na kuželky. Zpátky na Res a Skyscrapera. Není prostě jednoduší umřít? Nebyly by starosti, nebyly by problémy, nebyla by zrada, nebylo by trápení.

Tak ale už to vážně přeháním!


To by mi Res řekla. Že to přeháním. Res. Vždycky poslouchám, co říká Res. Snažím se dodržet, splnit, poslechnout a dokázat, co Res říká, že bych měla, že je správné, vhodné, patřičné. Res. Vždycky mi to říká Res. Res.

Je to správné? Na jednu stranu mi Res vždycky poradí dobře, pomůže mi, baví se se mnou. Ale na druhou stranu toho může kdykoliv zneužít. Moje názory v podstatě tvoří ona. Pokud si je nevezmu z nějaké knížky, to mají přednost písmenné názory, před jejími. Ale vždycky Res. Nemám jiný kamarády.

Res přichází. Usmívá se. Napije se. Otočí se. Odchází. Zastaví se. Otočí se na mě. Kývne hlavou na znamení "Pojď taky!" Jdu taky.

Vysvětluje mi, jak hrát. Ne, že bych to z toho pozorování nepochopila. Zkouším to, nejde mi to. Pořád se ta koule kutálí do žlabu vedle dráhy. To je tak na prd!


"Zkus to znovu," říká Res. Ale někdo nesouhlasí. Někdo… Skyscraper.

"Ale teď hraju já. Ona hrála za tebe a teď mám hrát já. Chci si udržet skóre!" směje se. To jsou moje pokusy tak zoufalý? Res si odfrkne a už mu chce něco nemilého říct, to už na ní poznám. Takže ho nemiluje! Juchů! Zastavím ji zavrtěním hlavy a nechám ho dvakrát hrát, jak jsem pochopila, že se hrát má. Už se těším, až řeknu Teploušovi, že se nemá čeho bát. Určitě bude nadšenej. Po jeho dokonalých hodech znovu hraju já. Cítím se dost mizerně. On hraje tak dobře a já tak mizerně. Chjo, to je trapný. Res si taky ještě párkrát hodí.

Z repráků na stropě spustí písnička, kterou s Res známe, tak si potichu zpíváme. No, já zpívám potichu, ani se sama neslyším, ale Res se do toho vžívá a procítěně artikuluje.


"Je t'aime! Je t'aime!" zpívá si Res. Já to znám jen z poslechu, ale Res se dřív učila francouzsky, takže to říká vážně dobře. Když skončí, několik nepohoršených jí zatleská. Mezi nimi i Teplouš a Skyscraper. Sakra. Kráva přichází. Ani jsem si nevšimla, že odešla. Kde asi byla? Zakouřit si? To je totiž strašně oblíbený. Totiž kouřit. I Skyscraper kouří. Ale v mých krásných představách o našem budoucím životě (já, jako úspěšná spisovatelka a on, jako veleúspěšný chirurg, co denně zachraňuje životy) přestane. A přestane jenom kvůli mně, abyste věděli! To mi to závidíte, co? Cha!

Kráva zamíří přímo k nám. Pořád má na sobě bowlingové boty, takže moje podezření, že odhalila Resinu máslovou misi, bylo na nějakou chvíli pohřbeno. Ale co až to zjistí?


"Ješíš, ty jsi ale užváněk!" pronese hlasem, kterým mluvíte na malé dítě, chcete-li, aby později šišlalo, nebo mlelo hovadiny. Res jí na to teď nic neříká. Že by jí to s tím máslem stačilo? Ne, jak tak koukám, Res taky kouká. A kouká úplně jinam. Na dráze nám vypršel čas. Res do vzduchu vypustí otázku, jestli budeme platit hromadně. A teprve teď si všímá Krávy.

"Potřebuješ něco?" zeptá se jí. Kráva hodí nos nahoru a odpochoduje. Res se podívá na mě. "Chtěla něco?" Zakroutím hlavou. Co jinýho mám udělat? O své domněnce, že by mohla Res se Skyscraperem navázat vztah se nikdy nezmíním. Nikdy.


"Taylor, počkáš chvilku? Skočím si ještě na záchod," oznámí mi Res. A čekám. Kráva si stále nenasadila boty. Dochlemtává svoji colu light. V ponožkách. Boty jsme už museli vrátit. A víte co? Ona si jen tak v klidu oznámí, že nemá peněženku a ať to za ni zatáhneme. Kráva ta Kráva, vážně. Alespoň, že vybíráme správný přezdívky. To má jedinou kliku, že to potvrzuje.


Postávám u botníku, držím Resin kabát a čekám, když se tu ke mně přitočí Teplouš. A vyzvídá, jak to má Res s "tím blbečkem zhuleným". A mě se trochu dotýká, že o něm tak ošklivě mluví.
"Nemluv o někom, koho skoro neznáš, tak hnusně. Nic s ním nemá," zastanu se Skyscrapera. I když, řekněme si upřímně, ani já o něm moc nevím. Jen se na něj ráda dívám. Billy řečený Teplouš si oddechne, ale nevypadá to, že by se chystal mě opustit.


"Mám stejnou cestu, půjdu s váma, neva?" Co mu mám říct? Jo, vadí, chcem tě po cestě pomlouvat, ztrať se. To asi fakt ne. "Nevadí."

"Hele, já nechci pomlouvat, to by mě shazovalo na úroveň ty štětky, ale Erik vážně není svatej, jo? On je docela hovado. Hulí, chlastá a to docela děv… ehm… no… to slovo! …jo! Sukničkář." vydá ze sebe informace tak tajné, že jsem se o nich i já doslechla. Prostě když ve škole stojíte ve frontě na záchod, tak vždycky něco zaslechnete, no ne? Je si to zkuste, je to pravda.

"Jo, to jsou drby. O Anice se taky říká, že jí implantovali uši a že Nika má nastřelený vlasy. A není to pravda. Ptala jsem se." Anice říkáme Kobyla. Můj osobní názor je, že by jí měli předělat zuby a to o těch uších si vymyslela, aby odvedla pozornost od těch koňských pysků. Nica to je zase královna krásy. Něco jako Kráva druhá, ale milejší. Milejší v tom slova smyslu, že když něco chce, tak se alespoň obtěžuje zeptat, nevezme si to beze slova a ještě vám nenadává do kokotů, když jí to vytknete. Teplouš pokrčí rameny.


"Jen říkám, co vím. Abys pak nebyla zklamaná, nebo aby se ti něco nestalo. Stejně si na něho dej majzla." On se o mě bojí? To je tak milý! Ne, moment. To asi říká jenom proto, že nemá Skyscrapera rád. Jsem tak naivní, hned se nechám unést. Kde je ta Res tak dlouho?


Á! Taky je! Vzhůru domů!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vanesa Vanesa | Web | 1. prosince 2011 v 19:16 | Reagovat

Na jaký diplom? Já o ničem nevím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama