Leden 2012

Dárek pro maminku?

31. ledna 2012 v 14:55 | Ururu |  Osobní výlevy


Dárek pro maminku - to je dilema, které musím nejpozději do osmého února vyřešit. A tak se ptám, máte někdo nějaký typ? Co jste dali mamince k narozeninám vy? Co byste mi doporučili?
Při výběru dárku pro mou maminku obvykle platí zásady:
1. Nesmí to být nic, co "se někam postaví a akorát to bude chytat prach". To znamená nějaké bytové doplňky, hrníček na čaj, svícen…
2. Nesmí to být "intelektuální pitominka". To znamená lístky do divadla, kniha…
3. Žádná CD-čka
4. Žádné oblečení
5. Žádná čokoláda nebo květiny

Takže vidíte, že prožívám docela VELKÉ dilema, a proto se ptám i tady, na blogu, jestli nemáte nějaký zcela geniální nápad. Nemáte?

William Saroyan - Tracyho tygr

30. ledna 2012 v 22:19 | Ururu
Autor: William Saroyan
Překladatel: Jiří Kosek
Nakladatelství: argo
Rok a místo vydání: Amerika, 1951
Forma: 15 kapitol
To musí být hezké, mít s sebou neustále svého tygra, který člověku i rozumí i beze slov. Taky bych jednoho chtěla, i když by to byl třeba panter, nebo ještěrka. Prostě by to byl tygr, protože prostě tygr, i když možná ta ještěrka. Nebo radši sob. Sobi jsou taky fajn, i když tygr.
Ale být ochutnávačem kávy? To musí být nesmírně nehydratující práce, nedivím se, že tak často oni ochutnavači umírali. Snad kdyby prodávali i džusy a ochutnavači ochutnávali kávy a vzápětí džusy, měli by delší životnost. Ale to by se zase Trasy k té práci nedostal. Ale snad by mohl být psychologem, jako Dr. Pingitzer. Ten byl opravdu legrační a Tracymu rozuměl. Jsem ráda, že se ho Huzinga zastal před náčelníkem a že mu věřil, na rozdíl od náčelníka, který by z každého problémisty nebo normalitě vybočujícího člověka (nebo tygra) udělal hned cvoka. Tak na mě alespoň působil. Prostě trochu záporák. Skoro jako Lauřina máma. Ta snad měla všechno, co mohla mít. Manžel ji živil a ona si žila dobře. A cpala do lidí bonbóny. Ale prostě musela alespoň trochu poničit život své dcery, která jí byla podobná, jen proto, aby jí snad dokázala, že ona je ta lepší, i když je starší. A šmírovala lidi oknem. Chudák Tracy z toho asi byl pěkně v šoku. A co teprve Laura. Tu mám moc ráda. A ta stará rachejtle z ní udělá cvoka, protože Laura nakonec byla v psychiatrické léčebně.
Na druhou stranu, nebýt toho, že Laura skončila v léčebně, už by se s Tracym asi nikdy nepotkali. A to by bylo špatné. Pak by se nerozřešila ta tygrovina. Ještěže byl Dr. Pingitzer, ještěže byl. To je moc príma starý pán. A všechny jeho děti jsou psychologové. To je trochu na hlavu, ale k němu to patří. K němu ano.
Ale je mi líto těch ochutnavačů kávy, že tak rychle umírali. Ale nakonec Tracy stejně alespoň jednoho zachránil a pár dalších lidí k tomu.
Nejhůř na tom byl ale Tracyho tygr, když se musel schovávat v tom sklepě, kde mu nad hlavou pomazávali mrtvoly. To asi nebylo moc příjemné. A navíc když byl zraněný a onemocněl. To bylo taky tak akorát na smrt. Ale on to zvládl. Statečný tygr.
A tak mi bylo a konci líto, že zmizel. Ten tygr to všechno držel dohromady a pak jen tak zmizel. To mě velice udivilo. A udivilo to i ty pány policisty. Huzingu, Blye, Slewa, Splicera. A snad i několik dalších.
Nejvíce mě ale pobavil podvodník. Jak si mohl myslet, že když zabarví pumu na černo, budou si všichni stoprocentně myslet, že je to panter (tygr)? Velice, velice naivní člověk tohle to. Novináři přece mají nějaké odborníky na zvířata, neb by si je našli, kdyby bylo třeba. A kdyby otiskli fotku pumy do novin a napsali, že je to panter (tygr), tak by jim nejeden čtenář psal, že se zmýlili, no ne? Velice naivní člověk, ten podvodník…


Sbohem, Klárko

26. ledna 2012 v 21:10 | Ururu |  Úvahy
Článek na Téma týdne - Sociální sítě


"Čau, Klárko!" Klap klap klap, zní mi v odpověď. Jak jinak? Nechápu, jak to dokáže, udržovat vztah přes internet. Já bych někomu takovému nevěřila ani nos mezi očima, ale Klárka to asi dokáže. Byla hrozně nadšená, když přijel. Jo, přijel. Jednou se viděli. Dokonalé, že? A to s ním chodí už asi rok. To jsou ale nervy! To bych vážně nezvládla.
Konečně vzhlédne od obrazovky a zaregistruje mě, má úplně rudé oči a ani mě to nepřekvapuje. Ještě že je sobota. Jít takhle do školy, to by se vážně nevyplatilo. Už tak se jí hodně zhoršily známky, protože pořád jenom bliká a bliká na tom počítači.
"Čau." - To je všechno. Tyhle sociální sítě...

Na druhou stranu to pro mě má i výhodu. Moje sestra to teď dělá taky, a protože máme počítač dohromady, mám teď spoustu času, když nemůžu kontrolovat statusy na Facebooku. Sedí tam ona. Pokud je tam něco zajímavého, vtipného, nebo důležitého, řekne mi to ona a já už tam vůbec nemusím. Kouzelné. Ovšem to, jak je na tom Klárka s tím jejím klukem, to už mi přijde jako choroba.

Protože nereaguje, přejdu ke knihovně a vylovím z ní náhodnou knížku. Počkám, až ji to přejde. Když ji vyruším, bývá trochu agresivní a hrozně na mě křičí. To taky nechápu, ale sestra to dělá taky, když ji tahám od počítače, protože zrovna potřebuju něco do školy a ona si zrovna píše s tím debilem z béčka a dělá z něho hroznýho vola a je to strašně cool. A někdy je to taky lol nebo hardcore. Nejčastěji to je ale hustý, a to používám taky. Tak co to máme za knihu dnes? Oněgin, super, to mám do povinné četby!

Po třech hodinách čtení dostanu hlad. Klárka pořád ťuká do klávesnice. Vzdávám to. Jdu domů. Tak se rozloučím. Vzhlédne.
"Ty už jdeš?" Zeptá se. "Jsme ani nepokecaly. Napiš mi na chat, až budeš doma. Řeknu ti, jak se se mnou rozešel ten blbeček z Třince." Jo, z Třince byl ten její kluk, co přijel. Rozešel? To jsem nevěděla.
"Tak mi to řekni teď."
"Teď ne. Je tady nějakej novej kluk, co ho mám v přátelích. Lajknul mi všechny fotky, asi po mně jede. Si s ním teď píšu." Zdržím se komentáře, že ty fotky jsou z devadesáti procent fotky, kde jsou vidět jen její vlasy přes obličej a prsa. A ne, nenapíšu jí. Nedostanu se k počítači, protože je tam sestra.
"Tak čau." Odcházím. Asi si najdu jinou kamarádku. Takovou, co nebude závislá. Sbohem, Klárko.





Pod psa

20. ledna 2012 v 22:26 | Mo
Zase mezi kovovými kotci vedou dalšího. Vedou ho na pevném řemenu, na kterém vedli jiného vořecha, před tím ještě jinýho, před tím kolii, a ještě jednoho vořecha. Všichni, vypadali jako já, když jsem sem dorazil.
No jo, jak jsem se sem vlastně dostal? No pár let to už bude. Jestli si dobře, vzpomínám, tak mě můj pán vyhodil z baráku. Nelíbilo se mu, že mě musí krmit.

Zaslepená a zničená

20. ledna 2012 v 18:14 | Ururu |  Úvahy
"Sbal si věci. Rychle." Řekla máma, když se vrátila z nákupu. Nic nepřinesla. Prázdnou tašku hodila do kouta a běžela pro kufry. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale tak nějak jsem to tušila. A taky jsem tušila, že teď není zrovna vhodná chvíle se jí na něco vyptávat. Už nějakou dobu jsme se na to připravovali a vlastně jsme ani nevěděli, co to něco je.