Listopad 2012

Každý všední den, každé všední ráno

16. listopadu 2012 v 18:54 | Ururu

Budík poprvé zazvoní v šest hodin ráno, jako každý všední den. Převalí se a vypne ho, jako každé všední ráno. Přetáhne si peřinu přes hlavu. Za půl hodiny se budík znovu ozval. Vypnul ho. Nechtěl vstávat, ale věděl, že musí. Posadil se na posteli a protřel si oči. Narovnal si záda a natáhl pravou ruku k nočnímu stolku, aby rozsvítil lampičku. Světlo ho vždycky probralo.
Prohrábl si vlasy a s mírným "Ouch!" vstal z postele. Přešel k vysoké vestavěné skříni a ze spousty černých košilí s logem Charlie's café jednu náhodně vytáhl. Spěšně si ji oblékl a doplnil ji o široké světle modré rifle. Vyčistil si zuby, vlasy proběhl jenom rukou a účes byl na světě. Hodil na sebe větrovku a opustil svůj byt. Zapomněl zhasnout.

Když zabojuje...

8. listopadu 2012 v 17:37 | Lucky

Černobílá duho, jaký smysl máš,

když barvy ty své postrádáš.

A co vodo, ty jsi k čemu,

když nevpíjíš se do svých břehů.



Slepá žena teď jde ke mně.

Usmívá se? Snad jen jemně.

Celá v černém. Kápi má.

Oči zbarvené jsou do ruda.



Dneska nejdu, dneska ne.

Odvést pryč se ti mě nepovede.

Co to náhle děje se?

Ta žena v kápi směje se.



Prý že nejsem její typ

říká místo pusy zip.

Si fakt pěkná, však už jdi pryč

v ruce svírá z dřeva tyč.



Chci ti říct jen krásná slova,

říká ta divná osoba.

Vracím život, radost ti,

vše v co můžeš doufati.



Avšak věř, že jednou přijdu

bez duše tvé se neobejdu.

Radost, štěstí, vše teď máš.

Snaž se, chlapče, snaž se, snaž!



Po těchto slovech zmizela

Avšak duše má ji cítila.

Je tu stále, žádný spor,

dle doktorů, snad nádor.

Sen (?)

6. listopadu 2012 v 21:59 | Lucky

Bezmoc, krása, násilí

tento večer posílí.

Svázané ruce za zády,

dívčí křik slyším z povzdálí.



Křik, jenž dobro, lásku bere.

Strach a lidskost se v mé hlavě pere.

Vstanu, běžím, klopýtám,

těžší nohy stále mám.



Musím pomoct, jedno jak

vstal jsem znovu, rána pak.

Co to bylo, vidět není,

už mluvil jsem o setmění?



Slova, která slyším teď

už znám skoro nazpaměť

"Víš jak pomoct? A víš čemu?

Tss. Já se z tebe snad poseru."



Náhle křik ten utichá,

obraz z očí uniká.

Jakoby snad něco zvenčí…

Takto další příběh končí.



Bezmoc, krása, násilí

Snad příběhy neskončily.

Že já se vůbec snažím...

3. listopadu 2012 v 23:30 | Ururu

Téma týdne: Jedno slovo



Já už vážně nevím, o čem se spolu máme bavit. Ty nic neříkáš a já toho taky moc nenamluvím. Ale to mi tolik nevadí. Spíš mi to vyhovuje. Působí to na mě, že máme takový spíš duševní vztah založený na důležitých pohledech a letmých dotycích. Myslím, že je to skvělé tak, jak to je, ale přece… Přece jen potřebuji, abys občas něco řekl. Nebo ne něco, ale něco hezkého. Stačilo by i jedno hezké slovo za delší dobu a jinak nic, ale aby tu bylo alespoň to jedno slovo.

A tak spolu tak tiše jdeme. My dva tichošlápci, naši dva přátelé v hluboké debatě o sobě, jejich dva přátelé v záchvatech smíchu. A naproti nám teď jdou i mí další přátelé. Opačným směrem.

  • Čau!

  • Ahoj.

  • Jdeme na hru a chybí nám jeden hráč, jdeš s náma?

Co mám říct? Ale vím, co chci slyšet a je to jedno slov. A jestli to jedno slovo neřekneš, tak já s nimi půjdu, půjdu s ním, abys věděl! Tak to řekni, řekni to už! Podívám se na tebe a pohledem skoro prosím. Sama jsem si na sebe tímto rozhodnutím trochu upletla bič, protože se tě asi budu muset vzdát. Kdybys to řekl, kdybys řekl to hloupé ale důležité Nechoď, tak bych nešla. Ale já jdu. Protože to jedno slovo nezaznělo.